Začátky od bodu nula

                                      

 

 

 

Patchwork, slovo pro mně zpočátku naprosto neznámé. Je to speciélně připravované jídlo, rostlina podobná meruzalce či staré keltské pozdravení? Kdo ví? Netušil jsem, tak raději hezky od začátku, protože trocha historie nikoho nezabije. Musím říct, že co jsem Věrku poznal, tak šití a pletení bylo vždy jejím koníčkem. Neustále jsem se potkával s jehlicemi, s ústřižky látek, či slyšel monotónní zvuk šicího stroje. Měl jsem pocit, že už sudičky kolem ní omotaly klubko nití, aby mohla štrykovat. Proto jsem docela uvěřil, že svou šicí dráhu započala už v osmi letech, kdy prý poprve šlápla do pedálu staré Singrovky.  Jen tak naprázdno, protože když se daly nitě, kolečko se počalo otáčet i v protisměru, nitě se sukovaly a rázem z toho byl nechvalně známý chuchvalec. Na to maminka s Věrkou neměla nervy, tak ji raději nechala blbnou se strojem jen bez nití. A ona cvičila a cvičila a protože byla pilná, tak po čase se mohly navléci i nitě. A ejhle tohle bylo už šití. Vlastně šití, tento stroj nebyl zase tak dokonalý jako jsou dnešní stroje. Neměl třeba žádný entl, takže látky se třepily a všechno se muselo ručně obšívat, což ji ovšem vůbec nebavilo. A hlavně, jak vzpomíná,  každý šef se musel rozžehlit. Jenže co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš, říká se. A opravdu některým zkušenostem je povděčna dodnes a jsou vidět na kvalitě provedení jejich quiltů.

Poprvé si údajně sama ušila o prázdninách halenku v jedenácti letech. Byla ze zbytků barevné dekorační látky a byla výstřední. Přesto, nebo možná právě proto ji moc ráda nosila. A jak by ne, když to bylo první dílo. Nemělo to samozřejmě s patchworkem nic společného, ale možná tenkrát, kdy se zrodilo první dílko, propadla této šicí zálibě naplno.

                                           

Nevím, co všechno od té  doby ušila, ale s určitostí mohu tvrdit, že co jsme spolu, tak domácí šatník se plnil řadou jejich výrobků. Šily se  košile, šatičky, kalhoty, bundičky, hračky a kdoví co ještě pro děti i pro nás. Byla to tenkrát taková potřeba. V letech sedmdesátých či osmdesátých se hodně šilo nebo přešívalo. Vymýšlelo se a také pročítaly časopisy z NDR jako Pramo, Hand arbait, apod

Věrka není z oboru a nikdy nebyla ani v žádném kurzu. Kolikrát, když jsem ji sledoval, tak jsem konstatoval, že se její rodiče u ní s povoláním minuli. Dělala totiž stavební průmyslovku, pro holku nic moc a šití se učila sama. Zejména, jak říká, při párání starších oděvů, které byly kvalitně krejčovsky zpracované poznávala, jak se věci dělají. Je tedy ryzí samouk. Jejím nesmlouvavým kritikem tenkrát byla její starší sestra. Vždy přišla na nějakou chybu, i když se snažila sebevíc. Ale cvičením přibývalo zkušeností a časem si už dělala i vlastní střihy. To mohu podepsat, protože o nějaký rok později jsem i já byl zasvěcen co na papírovém střihu znamenají všechny ty čáry a značky, takže jak si pamatuji jsem pak i já znalecky poučoval i své kolegyně v práci. O tom, co si o mně myslely raději pomlčím.

Když si Věrka z prvních výplat našetřila pár peněz, koupila si kufříkový stroj Lada. To už byla paráda.  Šilo se kde co, oděvy, dekorační předměty, prostírání a mezi tím vším vznikla časem i první slátanina, podložka na spaní. Ušila se z kousků starých látek, protože byla potřebná. Bez toho, že by se vědělo, že nějaký patchwork existuje. To bylo někdy kolem roku 1990 a kupodivu se používá dodnes. Pravda, čas od času už se někde natrhne, tak se doplní novou záplatou, inu je to historická záležitost. Teprve mnohem později bylo u nás někde napsáno, že  dekám ušitých z malých kousků starých látek, které  vytvářejí geometrické nebo obrázkové vzory, se říká patchwork. A také,  že je to rozšířené v Americe a tak dále, a tak dále. Když si ale teď uvědomujeme vždyť i u nás, ve vesnických chalupách Valašska se leccos sešívalo ze starých látek, protože taková byla doba a na nové nebylo. Jenže se o tom nepsalo a neříkalo se tomu patchwork. A určitě to nebylo jen na Valašsku. Ostatně bylo by docela  zajímavé trochu zapátrat v paměti, možná by se našlo leccos historicky zajímavého.

U nás doma se název patchwork poprvé objevil kolem roku 2000. Z časopisu Burda, se k nám donesla první zpráva. Skutečné první setkání s patchworkem však bylo až před vánocemi na 1.krajkářských trzích 2003 ve Valašském Meziříčí. Tam Věrka viděla první deky a polštáře a protože ji tyhle výtvory zaujaly, přihlásila se do kurzu, který vedla Danuše Březinová.

     
                                                   

                                       

Byl to úplný základ patchworku. Řezání látek, jak a čím, sešívání čtverců, trojúhelníků, správné sežehlování, skládání do bloků apod. Šily se chňapky do kuchyně,  polštáře a také deky. Oblíbené byly samozřejmě bloky. A právě z bloků vznikla v roce 2004 její první deka. Byla  velmi hrdá, že něco takového dala dohromady, a když zjistila, že této mánií propadlo více děvčat z okolí, tak se k nim přidala. Výborná parta, mnoho nových poznatků, zkrátka propadnutí na celý úvazek. Utrácely se peníze za nové pomůcky a látky a šily se nejrůznější bloky, na různá témata a ty se pak vyměňovaly s jinými patchworkářkami z celé republiky. A z nich si pak každá ušila svou deku.      
                                                                                                                           

Všude se ukazovalo, co se vytvořilo a dokonce se to dávalo i na výstavy, aby se autorky pochlubily svými výtvory.

       
                                                 

Byla to úžasná euforie. A takto čas běžel dál a dál.