Prolog  2015

Přejeme všem hezký den. Je takovým dobrým zvykem, že s Novým rokem přicházejí i nová předsevzetí. Některá si splníme a některá, jak už to bývá, vyšumí ve shonu dalších dní.  Zkrátka lépe se nám slibuje a hůře plní. Nicméně, ať je tomu tak či onak i na nás přišla v těchto dnech odněkud myšlenka, že bychom se mohli v tomto roce s vámi podělit o tom, jak to chodí s patchworkem v naší rodině. Řekli jsme si, když už se tato záliba u nás zabydlela deset let, tak by bylo záhodno si tohle kulaté výročí připomenout. Třeba povídáním. Bude to ovšem trochu zvláštní povídání, protože nebude o sobě vyprávět Věrka, jak by se dalo čekat, ani žádná z jejich přítelkyň, ale světe div se já, její manžel. Tím se vám vlastně představuji a byl bych velmi potěšen, když mně příjmete do svého spolku, ač nejsem dáma a patchwork nešiji.

Díky mé manželce jsem však k němu přičichl a tak to bude jakýsi pohled muže na koníčka, který zaujal nejednu z vás. A musím se přiznat, který zaujal i mně samotného. Na samém začátku jsem byl jejím kritikem, což jde velmi dobře. Nic se nedělá jen se do toho mluví. Pak jsem ovšem dospěl do role poradce, alespoň v některých fázích, což už bylo zodpovědnější. A dnes vlastně tvořím jakýsi pracovní tým mé ženy. Někdy coby grafik, někdy fotograf a třeba i jako nosič, vlastně taková děvečka pro všechno. Co je potřeba, aby se jí lépe s tím patchworkovým koníčkem pracovalo.

Z toho všeho vyplývá, že celé to následné povídání bude o našem společném přístupu k patchworku, o jednotlivých quiltech, jak se tvořily a mnoho dalším, co se při takové tvorbě v hlavách i rukách odehrává. Mělo by to být povídání na pokračování, tak uvidíme kolik bude mít dílů a jak se nám to podaří.

Protože u nás doma, stejně jako v jiných rodinách šije Věrka, a protože pro samé šití nemá příliš volného času, tak tohle psaní padlo na mně. Musím ale říct, že mi v tom bude vydatně pomáhat. Snad  to naše povídání zaujme i vás.

Tak vás srdečně zveme.