Valašské legendy

                                 Jan Pelár, valašský muzikant

                                   600 x 830 mm  rok 2010

Když jsme přemýšleli jaký další quilt udělat, napadlo nás, že bychom se měli podívat po legendách, kterých je na Valašsku, stejně jako jinde bezpočet. V malířství či jiných uměleckých žánrech se uplatňují, ale v patchworku to zase takovou samozřejmostí není. Proto jsme si řekli, že vytvoříme quilt, právě o nich. Ba dokonce jsme šli tak daleko, že bychom mohli udělat celou sérii. Třeba deset quiltů, takový malý seriál, když jsou seriály v módě. A tak jsme přemýšleli a přemýšleli, kdo by měl být první osobou na kterou to slovo padne. Kandidátu bylo hned několik. Například zakladatel Rožnovského muzea Bohumil Jaroněk, nebo významný architekt Dušan Jurkovič, autor nádherných dřevěných staveb na Pustevnách. V úvahu patřili také sportovci, jako Jiří Raška nebo Emil Zátopek, který je pochován na valašském Slavíně v Rožnovském muzeu. Také by to mohla být nejvýraznější zpěvačka valašských písní, slavice Jarmila Šulákova nebo herec Radek Brzobohatý, vyhraněný to valach či Bolek Polívka, valašských král. Zkrátka těch kandidátů bylo hned několik, ale nakonec jsme se rozhodli pro někoho, kdo zase není až tak známý, ale o to víc si to zasluhuje. Je to první významný valach jehož ostatky byly v roce 1970 přenesené na Valašský Slavín, kde spočívají všichni velcí valaši.  Je řeč o muzikantovi, a kapelníkovi Janu Pelárovi.

                         Pelárova kapela na Národopisné výstavě v Praze roku 1895  

                                (před hospodou  "Na posledním groši" )

Je to vzpomínka na skvělého muzikanta. Ostatně, čtěte  :

Jan Pelár, valašský muzikant

25.5.1844  -  9.1.1907

Pelarova sláva začala ve Vsetíně na výstavě v roce 1892. Do té doby hrával na muzikách , svatbách na slavnostech. Ale na výstavě ho poznali „páni až z Prahy“. Byli tam „aj hrábjata, baróni a aj jeden Róčilt“. Byli tam hosté co přijeli studovat národopis. Zapadli do hospůdky k Pelarovi a vzpomněli si až na třetí den, že výstavu ještě neviděli.

Roku 1895 na velice slavné Národopisné výstavě českoslovanské v Praze byla vystavěna valašská dědina a v ní proslulá hospoda „Na posledním groši“. Valašská hospoda bez Pelara, to by bylo tak, jako hody bez muziky. Do Prahy, před toliký svět naverboval do bandy ty nejlepší muzikanty jenže po třech dnech přišel komisar, že strýc musí míti koncesi, když chce vyhrávat a brát za to peníze.“Sakra, co eště?“. Vždyť hrál už přes třicet roků a dobře! Jenže zákon byl zákon. Od koho ale získat tak narychlo vysvědčení. Jako na zavolanou přišel na výstavu do hospody virtuos a operní skladatel Karel Weis. Nebylo třeba říkat dvakrát. Už se hrálo a strýc zpíval :

                                "Všeci sa ptáju, komu to hráju?

                                     A to panu Vajsovi!

                                Nic sa neptajte, enom dál hrajte,

                                     však vy cosi dostanete  ..."

Tohle zabralo vždycky a tentokrát také. Přinesl se papír, inkoust a péro a on napsal a podepsal, že jan Pelár muzikant z Bystřičky, okresní hejtmanství ve Valašském Meziříčí, je schopen „provozovati hudbu zvláštního rázu“. Druhý den se na to přilepil za 50 krejcarů štempl a koncese byla na světě.

Pelára měli všeci rádi. Hrál knížatům, hrabatům a jiným velkým pánům, i panu kardinálovi, „pánu Badenýmu“ (rakouskému ministrpresidentovi) i „pánu Švancerbergovi“. „Pán hrabě Lažanský“ předseda výstavy vodil k Pelárovi svoje hosty. Tak poznal „pána Čecha“ (Svatopluka), pána Vrchlického, Mikoláše Alše a řadu dalších významných osobností.

Hrál valašské písničky, které pepřil a kořenil po svém a Hanča s Markem, kteří kelnérovali v hospodě museli tancovať točenú, vrtanú, rajdák. Měl v Praze štěstí. Byly peníze, roby sa naň věšaly a ještě více bylo piva. Strýc stačili, když bylo třeba i na třicet džbánků. Ve všech novinách byl, fotografovali  ho pořád i malíř ho maloval.

Byl výborným klárinetistou a ve své době nejproslulejším muzikantem Valašska. Šířil slávu valašských písniček, které dál hrají muzikanti v celém česku. Ne náhodou si říkají Pelárovi sirotci. A on? Nemůže být tomu jinak, než že je šíří i v tom pomyslném muzikantském nebíčku, protože písnička a Valašsko k sobě neodvratně patří.

Jejich pověstná hospoda „Na posledním groši“ stojí ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Další kapely vyhrávají a dcérky a ogaři po celém valašsku dodnes tančí na jejich písničky.

Tak milé dámy a pánové, teď už aspoň víte, jak to u nás s písničkou a muzikantama chodí .

Quilt vznikl za spolupráce Anky a Dušana Zimových, dovozců šicích strojů Bernina. Oni zapůjčili Věrce Berninu 440 a tento quilt byl vytvořen právě na ní.

Velké díky.